dříve:
Stará říše
nahoru
Časová osa
později:
Střední říše
7./8. dynastie 9./10. dynastie 11. dynastie

1. přechodné období (2150-2040)

Často se říká, že úpadek Staré říše byl způsoben dlouhou vládou faraona Pepiho II. Král během vlády pravděpodobně ztrácel více a více ze své moci ve prospěch centrální správy a provinciálních vládců. Vláda tohoto krále začala již v jeho dětství a skončila v devadesátých letech, což právě dovolilo jeho moc výrazně oslabit. Ale to samo o sobě nevysvětluje, proč i samotná správa země najednou ztratila vliv nad jednotlivými provinciemi a tedy nad jejich správci. Právě tito správci, známí jako nomarchové, byli klíčovým faktorem v úpadku Staré říše.
Je pravděpodobné, že klimatické změny měly za následek pokles nilských záplav, což těžce ovlivnilo staroegyptskou společnost. Protože centrální moc nemohla nic udělat s těmito změnami, byli to vládci jednotlivých provincií, kdo přišel s řešením, jak co nejlépe zavlažovat jejich vlastní teritoria. Toto, samozřejmě s dalšími geografickými okolnostmi, způsobilo, že se provincie a jednotlivé oblasti vůbec staly úspěšnějšími v ovládání Nilu, než ostatní.

Zatímco někteří místní vládci stále oficiálně uznávali centrální vládu v Memfidě reprezentovanou vládci 7. a 8. dynastie, jiní se prohlásili na svých územích králi. Nomarchové v Herakleopoli na jih od Fajúmské oázy byli částečně úspěšní při založení vlastní dynastie, 9./10. dynastie, se všemi výsadami. Jejich vliv přesáhl přinejmenším na jih až k Abydu a Dendaře, kde se proti nim postavili vladaři z Théb ve středním Egyptě, kteří založili 11. dynastii. Méně vlivným nomarchům zůstal určitý stupeň nezávislosti, ale byli loajální buď k herakleopolským nebo thébským dynastiím.
Tyto dvě soupeřící dynastie spolu bojovaly jak na diplomatickém tak na válečném poli. To svrhlo alespoň část země do občanské války. Konečné vítězství thébské dynastie, vedené Mentuhotepem II. přineslo začátek nové éry jednoty a prosperity: Střední říši.
Občanskou válkou nebyla zasažena celá země. Ukazuje se to v oáze Dakhla na západ od nilského údolí. Hlavní město této oblasti, dnes známé jako Balat, bylo na konci 6. dynastie přestavěno, protože ho zasáhl velký požár. Ale oproti původnímu městu nebylo to nové chráněno uzavřenou zdí. Alespoň v této části egyptského území musel tedy během prvního přechodného období panovat pocit bezpečí.

Úpadek centrální moci a rozdělení země do několika téměř či zcela nezávislých provincií mělo vliv i na umění. Bez podpory faraona nebyly memfidské ateliéry dále schopné produkovat vysoce kvalitní výrobky a ozdoby jako tomu bylo dříve. Jednotliví vládci se rozhodli využívat svých vlastních ateliérů a řemeslníků, kteří však postrádali potřebný trénink a schopnosti. Reliéfy a sochy vytvořené během 1. přechodného období postrádají obvyklou noblesu jejich předchůdců ze Staré říše: řemeslníci byli buď nemotorní nebo nedbalí a jejich obrazy strnulé a disproporční.

 

Umění produkované během prvního přechodného období bylo po úpadku královských ateliérů v Memfidě hrubé, jak je vidět na náhrobním reliéfu Dendary.

 

Na druhou stranu se faraonská kultura rozprostřela po celé zemi. Během Archaického období a Staré říše byla totiž kultura omezená pouze pro královský dvůr a elitu, jež ho obklopovala. Politika 6. dynastie využívala místní vládce pro posílení moci centrální vlády a to rozšířilo faraonskou kulturu i mimo královský dvůr. Vzrůstající moc nomarchů během 1. přechodného období pokračovala a upevnila tak tento proces. Zajistilo se tím, že faraonská kultura přežila úpadek Staré říše.