předchozí
Třísouhláskové
znaky
nahoru
Gramatika
další
Kombinování
fonogramů
a logogramů

Fonetické doplňky

Rychlý pohled na seznam ideogramů a fonogramů umístěný na předchozích stránkách ukazuje, že význam některých znaků je nejednoznačný. může být používán jako ideogram značící "tvář" a také jako dvousouhláskový znak Hr. má dva možné fonetické významy: Ab nebo mr, a může být dvousouhláskové rw nebo občas i jednosouhláskové l.
Ve snaze vypořádat se s touto víceznačností používali staří Egypťané jednosouhláskové znaky jako opakování některých nebo všech souhlásek tvořících dvou- a třísouhlásky. A tak se čte Ab, protože přídavné b potvrzuje, že skupina předcházejících znaků se čte jako Ab. Podobně se čte mr, protože přídavné m a r jenom stvrzují význam mr.
Tento princip se také aplikuje na dvou- a třísouhláskové znaky, které víceznačné nejsou. Dvouhláska může být doplněna jednosouhláskou n, čímž se vytvoří skupina , mn. Stejným způsobem může být trojhláska zkombinována s jednosouhláskami f a r, tedy , nebo ale také s n, f a r, tedy , obě kombinace se čtou naprosto stejně jako třísouhláska bez přidaných fonogramů a to nfr.

Dvouhlásky jsou pouze výjimečně používány pro doplněný fonetické hodnoty trojhlásek. Skupina , mAa kombinuje trojhláskový znak , mAa s dvouhláskou , mA.

Fonetické znaky používané pro doplnění fonetické hodnoty ostatních znaků se nazývají fonetické doplňky. Jeden fonetický doplněk obvykle představuje část fonetické hodnoty fonogramu, který doplňuje. Tak může jednosouhláskový znak doplňovat dvou- nebo třísouhláskový a dvousouhláskový může občas doplňovat trojsouhlásku. Ale dvouhláska se nepoužívá k doplnění jiné dvouhlásky stejně jako jednosouhláskový znak nemůže být používán jako fonetický doplněk k jiné souhlásce.

Kombinace fonetických doplňků k určitému fonogramu může dát dohromady celou fonetickou hodnotu tohoto fonogramu. Ukazují se dva následující příklady: mr a nfr. Jiným příkladem může být také třeba , bA.
Z těchto příkladů je zřejmé, že fonetické doplňky mohou předcházet, následovat, nebo jinak obklopovat znak, který doplňují. To ale neznamená, že pozice fonetického doplňku byla libovolná. Obvykle se znak představující fonetickou část konce fonogramu umísťuje právě za fonogram, zatímco znak z první části fonogramu je umísťován před něho. Vliv měly také estetické ohledy a touha po souladu.

Používání fonetických doplňků nebylo povinné. Některé dvou- a třísouhláskové znaky se mohou psát bez těchto přídavných znaků. Počet fonetických doplňků také není pevně daný. Proto se nfr může psát bez fonetického doplňku, ale také s f a r nebo dokonce s n, f a r. Jiným příkladem může být bA, což může být zapsáno bez fonetických doplňků jako , s opakováním obou souhlásek jako nebo s opakováním pouze druhé souhlásky jako .

Je důležité zmínit, že fonetické doplňky pouze doplňovaly jednu nebo více souhlásek. Ony samotné se nečtou. Proto se čte jako mn a ne jako mnn. Přídavné n je fonetickým doplňkem a nečte se.

Ne každý jednosouhláskový znak psaný před nebo za dvou- a tříhlásky je fonetický doplněk. Například skupina f a r jako fonetické doplňky, ale t dokončuje slovo a neopakuje žádnou fonetickou hodnotu skupiny nfr. Skupina znaků v tomto příkladu se tedy čte jako nfr.t.

Skutečnost, že to jsou právě jednosouhlásky, které se používají k fonetickému doplňování, neznamená, že se používaly pouze k tomu. Například jméno boha Ptaha se obyčejně psalo pouze jednosouhláskovými znaky: ptH.